Kanonýři mu věnují pondělní televizní utkání Livesport Superligy proti Chodovu, kam Leipner dorazí i se svou rodinou. „Věřím, že uvidím vítězství a budu si pak moct říkat, že to je díky mně,“ směje se Leipner. Není to ojedinělý smích, protože obsáhlý rozhovor pro klubový web je úsměvem protkán.

Pojďme na úplné začátky tvé florbalové kariéry, které se datují do doby, kdy širší veřejnost tento sport moc neznala. Co tě k florbalu přivedlo a čím tě zaujal?
Jak jsi to řekl, tak si teď trochu připadám jako nějaký dinosaurus. Ale když o tom přemýšlím, asi už opravdu jsem. Můj začátek ve florbalu byl v té době podle obvyklého scénáře. Zkrachovalého hokejistu přivedl k florbalu kamarád, který v hokeji zkrachoval ještě o něco dřív a začal s florbalem. V mém případě to byl Honza Bomba, se kterým jsem hrál hokej od třetí třídy. A tím se dá i vysvětlit, čím mě florbal zaujal. Hokejku jsem v ruce měl, fyzičku jsem měl výbornou, sport mě bavil a ve florbalu nebylo tak limitující, že jsem ještě ve druháku vážil asi 35 kilo (úsměv).

Jak vzpomínáš na ty „dřevní“ doby florbalu na Kladně a kdy nastal ten největší boom? Pomohlo i to, že je Kladno hokejové město?
Pro mě se „dřevní“ doby nesly hlavně ve znamení rivality mezi Potápěči a Majákem. To nezní moc florbalově, ale naštěstí v tomto rozhovoru nemusím ty dva pojmy vysvětlovat. A zmíněná rivalita vyústila ve spojení obou klubů, čímž podle mě nastal opravdový boom florbalu na Kladně. Tam byly položeny základy toho, že se dnes na Kladně hraje už počtvrté superliga a Kladeňáci se pravidelně objevují v mládežnických reprezentačních výběrech. Kladenský hokej měl určitě na místní florbal pozitivní vliv hlavně v jeho začátcích, protože jinak bych teď ani neodpovídal na tvoje otázky (úsměv). Ale pořád nějaký vliv má, protože třeba Stůják (Matěj Stůj), který teď patří k jádru áčka, přišel z hokeje až na přelomu dorostu a juniorů. A třeba mě osobně hodně baví ho v zápasech sledovat.

Postupně si v kladenském florbale zažil postupy i pády. Jaké nejhezčí okamžiky ti vyskočí, když se řekne florbal a proč?
Postupů jsem zažil hodně a asi nikoho nepřekvapí, které dva mi naskočí. Byl to samozřejmě první postup do – tenkrát ještě – extraligy a pak postup 2016 do superligy. Obě ty sezony byly výjimečné, i když každá trochu jinak. Co se dělo v té první postupové sezoně, dodnes nechápu! Tomas Janeček s Petisem Pajerem vzali tým, který jsme na Kladně měli, doplnili ho o dvě Hněvky (Jan a Ondřej Hněvkovští), jednoho Hermíska, později ještě o Fina a celá sezona byla jedna velká sebevědomá jízda zakončená postupem před domácím publikem. To byl asi i můj nejlepší zápas v kariéře! Poslední postupová sezona naopak přišla poté, co mě Roman Urbář s Honzou Bukem coby tehdejší trenéři áčka vytáhli ze „starého železa“ a dali mi příležitost přispět tím, co ve mně ještě zbylo, mladému týmu s ambicí a obrovskou individuální herní kvalitou. Byla to pro mě jiná role, než jakou jsem měl na svém vrcholu, ale vzal jsem ji rád a dodnes jsem oběma trenérům i celému týmu vděčný, že jsem měl možnost ukončit vrcholovou kariéru vítězným zápasem, a ještě k tomu postupovým do superligy!

Ty jsi byl známý svými freestyle kousky. Kdy tě napadlo je zkoušet? Kde jsi hledal inspiraci a máš v hlavě nějakou opravdu povedenou parádu, kterou jsi při zápase zničil soupeře?
K tomu mě přivedl zase jiný zkrachovalý hokejista, ale pořád ze stejné rodiny, tedy Venca Bomba. On s bráchou hráli za Tatran Střešovice a spolu jsme chodili na kladenskou „stavárnu“, kterou jsme reprezentovali na středoškolských soutěžích. Tam takhle jednou přišel se zvláštně zdeformovanou čepelí a ukazoval, jak dokáže zvednout ze země míček. Třikrát s ním mávnul ve vzduchu, než mu vypadl. Příště už to dokázal šestkrát. Tak nastoupila moje prokletá soutěživost! Jel jsem do Prahy na Křižíkovu, protože jinde se v té době opravdové vybavení na florbal koupit nedalo, utratil jsem kapesné za novou čepel, protože moje rovná „tigerka“ by na freestyle nefungovala ani zdeformovaná a začal jsem doma trénovat do zblbnutí. Se zlepšujícím se přístupem k internetu pak přibyly inspirace od špílmachrů Janneho Tähkä a Petera Runenstiga a už to jelo. Nejpovedenější parádu si nevybavím, ale vždycky mě moc bavil kousek „bacha freestyle“ a potom „já vám to říkal“.

Promiň, co to znamená?
To bylo, když jsem se postavil k rozehrávce standardky nebo jsem běžel s míčkem směrem za branku soupeře a ozvalo se právě „bacha freestyle“. Já pak většinou dal gól a přišlo to „já vám to říkal“.

Byl a stále jsi i trenér. Jak tě baví tahle role a je někdo ze současných Kanonýrů, koho jsi vedl už jako caparta a rád na něj vzpomínáš? A že by sis třeba v hledišti řekl: Jo, to jsem ho naučil já!
Role trenéra mě postupem času začala naplňovat víc než role hráče, což samozřejmě přicházelo s přibývajícím věkem a ubýváním kondice i herní kvality. A baví mě čím dál víc! Vidím v Kanonýrech spoustu kluků a holek, které jsem trénoval a mám z nich radost z mnoha různých důvodů, ale žádný určitě není ten, že bych ho viděl hrát a řekl bych si, že to jsem ho nebo jí naučil já. Tohle přisvojování úspěchů hráčů trenéry mi vždycky přišlo trochu egoistické a dost mimo. Na svůj výkon má vždycky největší vliv hráč sám a to, jak k tomu přistupuje, jakou má podporu od rodiny a trenéra, který mu může jenom ukazovat cestu. Mám radost, když vidím, že u toho sportu děti zůstanou, že je baví natolik, že se třeba zapojují do trénování dalších dětí nebo organizace klubu.

Měl jsi i různé florbalové role - hráč, kapitán, manažer, trenér. Která tě bavila nejvíc?
Každá ta role je jiná a ze všech si člověk může hodně vzít a využít i v běžném životě. Mě bavily všechny a všechny mi hodně daly.

Ještě v minulé sezoně jsi hrával přebor za Blue Horses. Teď už je kariéra hráče definitivně u konce?
Ano. Kariéra ukončena postupem, takže spokojenost. Teď je čas na rodinu, na prvním místě jsou moje úžasná manželka a děti, pes, slepice, morčata, křeček, rybičky a samozřejmě kočičky. No a občas zajdu na ryby nebo nakopnu a projedu fichtla, pokud teda zrovna chytne (smích).

Sleduješ současné Kanonýry a co říkáš na jejich výkony v Livesport Superlize?
Kluky sleduju a docela mě mrzí, kde se momentálně nacházejí. Tým se mi zdá dobře poskládaný a před sezonou jsem měl větší očekávání. I výkony v některých prohraných zápasech nebyly špatné, ale superliga se rychle posouvá a je vidět, že rozhoduje efektivita. Ještě ale není konec a věřím, že kluci to tempo chytnou a posbírají dostatek bodů, aby se zapsali do historie klubu jako první tým, který superligu udržel.

Jak se těšíš na pondělní televizní zápas proti Chodovu, v němž ti klub veřejně poděkuje?
Když mi Burdič (generální manažer David Burda) zavolal, že by chtěl něco obdobného uspořádat, byl jsem dost překvapený, protože něco takového by mě vůbec nenapadlo. Ale rovnou jsem řekl, že do toho jdu, protože si jednak vážím jeho a hodně si vážím i toho, že si na mě vzpomněl. Pár dní po telefonátu jsem si nebyl jistý, jestli jsem udělal dobře a říkal jsem si, jestli je na mě na Kladně ještě někdo zvědavý, ale jak se to blíží, začínám se těšit! Budu tam mít celou rodinu, určitě se potkám s kamarády, které jsem dlouho neviděl a hlavně věřím, že uvidím vítězství a budu si pak moct říkat, že to je díky mně (úsměv).