V této sérii rozhovorů se vždy hráčů ptáme, jak s florbalem začali. Jak to tedy bylo u tebe?

Úplnou náhodou. Chodil jsem do druhé, třetí třídy, když jsem jednou přišel domů a říkám mamce: Já bych si chtěl zkusit zahrát florbal. Koukala nedůvěřivě, protože nevěděla, co to je za sport. Pak jsme to nějak vyřešili s taťkou a asi po týdnu jsem poprvé zašel do kladenského klubu a začal trénovat s přípravkou.

Čím tě florbal zaujal?

Popravdě vlastně vůbec nevím. Když jsem byl menší, tak jsem asi jako každý jiný, zvlášť když jsem od Kladna, fandil Jardovi Jágrovi. Ale jinak jsem tou dobou sport moc nesledoval, ani jsem žádný jiný sport nezkoušel. Vím, že jsem se o florbale bavil s kamarády. Pak jsem přišel domů, řekl svůj návrh, který jsme zrealizovali. Začalo mě to bavit, pokračoval jsem a zůstal jsem u něj.

Šel ti florbal hned?

Tím, že jsem žádný sport nedělal, to zpočátku bylo těžší. Ale postupně jsem se do toho dostal, začal jsem o prázdninách jezdit na různé kempy a i na nich jsem se zlepšoval. V elévech jsme potom jako celý tým začali nastupovat za starší kategorii. To mi hodně dalo. Především mi to ukázalo, že je pořád na čem pracovat, protože – i když jsem byl mladší – chtěl jsem se těm klukům vyrovnat. Dávalo mi to motivaci k další práci.

Která tě dovedla k této výjimečné sezoně. Jak si ji sám vnímal?

Celý prosinec a kousek ledna jsem kvůli zranění zápěstí nehrál. Začal jsem trénovat až týden před lednovými výběry, takže jsem vůbec nevěřil, že se na nich tak prosadím. Ale jinak si myslím, že sezona po výsledcích v juniorech i výběrech byla hodně dobrá.

Kde se v tobě vzala po zranění síla, že jsi to na výběrech dotáhl až do All Stars?

Chtěl jsem ukázat, že to pořád ve mně je. Navíc jsme tam měli super partu, která mě do hry rychle vtáhla, takže hned po prvním zápase jsem se cítil, jako bych vůbec žádnou pauzu neměl.

I vzhledem k tomu, jak jste si poměrně s mladým kádrem vedli v juniorech, to dává Kanonýrům velké naděje na příští sezonu, že?

Přesně tak a já se na ni moc těším. Budu teprve druhým rokem dorostenec, ale i tak bych se zase chtěl stát pevnou součástí juniorského kádru a tam dokázat, že i když jsme mladší, můžeme toho díky týmovosti hodně dokázat.

Ty se navíc budeš připravovat s A-týmem. Co to pro tebe znamená?

Začalo to už na soustředění, kdy se nás trenér Honza Buk ptal, kdo by si chtěl zkusit trénink s áčkem. Tak jsem se dobrovolně přihlásil. Myslel jsem si, že to budou dva tři tréninky, ale asi jsem se ukázal dobře, takže si mě pan trenér Pazdera vybral a dal mi tuto šanci. Jsem za to moc rád, protože v náročnosti jsou značné rozdíly. Ať už jde o fyzickou přípravu i o to, že chlapi mají mnohem víc zkušeností. A samozřejmě kvalita tréninků a nasazení v nich je mnohem vyšší než u dorostu či juniorů.

Pomalu končí období zákazů. Jak jsi ty více než dva měsíce v „izolaci“ prožil?

Chodím do prvního ročníku kladenského gymnázia, takže jsme se učili na dálku. Dalo se to zvládat, i když teď už je toho poměrně hodně. A taky jsem v době „karantény“ zase vytáhl kolo, protože rád jezdím do přírody. S kamarády třeba děláme kolem třiceti kilometrů, když jdu s bráchou, tak je to trošku méně. Je to fajn, aspoň si pročistíme hlavu a taky prohodíme slovo s někým jiným než jen s rodinou.