Jak Filip Ullmann objevil florbal?

S bráchou jsme si jako malí hráli na Jágra, Haška a chtěli jít v jejich šlépějích. Pak jsme jednou k Vánocům dostali plastové hokejky a začali s nimi pravidelně hrát před barákem. Bylo mi pět, šest. A když jsem byl v první třídě, tak známý založil nový florbalový klub – Start Nusle. Byl to rok 1998 a já tedy začal s florbalem relativně brzy. První rok jsme jen dvakrát týdně trénovali, další už hráli zápasy za elévy.

Šel vám florbal hned?

Tím, že jsem hrával na té ulici, jsem měl náskok. Byl jsem trošku lepší. Pamatuji si, jak jsme začínali v malé tělocvičně a já samozřejmě zprvu neměl o florbale ponětí. Ale šel mi, takže jsem v deváté třídě přestoupil do Tatranu.

Kde jste nakonec získal čtyři tituly a dělal i kapitána.

Ale první půlrok nebyl lehký, dokonce jsem přemýšlel, jestli by nebylo lepší se vrátit, protože se mi zprvu nedařilo podle očekávání. Naštěstí jsem to měl v hlavě srovnané. Zamakal jsem a další sezonu se to otočilo. Hodně mě podporovali rodiče, souhlasili s přestupem, i když jsem v Praze dojížděl hodinu na trénink.

Jaké vlastně bylo ocitnout se v takovém ikonickém klubu?

Když jsem hrál za Nusle, říkali jsme si, kam bychom chtěli přestoupit. Někdo měl vyhlídnutou Spartu, někdo Future, ale já říkal, že bych šel jedině do Tatranu. Už to byl nejlepší tým, chodil jsem se dívat na zápasy a sledoval Vláďu Fuchse, Juraje Šádka. Pak přišel Johan von der Pahlen, Milan Fridrich, Martin Richter a já měl velkou motivaci se taky jednou dostat do áčka. Povedlo se to za tři čtyři sezony. Hodně mě posunulo trénování pod Zuzanou Martínkovou v juniorech, tam jsem udělal největší progres.

Co si vybavíte z toho, když jste „rozrazil“ dveře od kabiny áčka?

Že jsem měl dobrou letní přípravu pod Honzou Zahalkou, a tak nebyl žádný problém s aklimatizací na velký florbal. Dal jsem do ni úplně všechno a dostal se do prvních dvou pětek. V kabině jsem se nebál, vtipkoval jsem, takže jsem zapadl. K tomu jsem seděl vedle Dušana Přívary a Michala Jedličky, proto mám i dost historek.

Já vždy vnímal, že v Tatranu jsou velké persony nejen po sportovní stránce, ale i po té profesní, lidské.

Svatá pravda. Když člověk vidí takové osobnosti a vidí, jak zvládají život vedle sportu, jsou úspěšní ve svých profesích, ovlivní vás to. Snažil jsem se od nich pochytit i něco jiného než florbal. Inspirovali mě a Tatran z toho čerpá dodnes, protože Milan Fridrich a Tomáš Kafka v klubu zůstali.

Zavzpomínejte na své tituly?

První byl skvělý, protože rok předtím jsme po několika letech ztratili ve Vítkovicích finále, takže cíl zněl jasně: vrátit titul domů. A to se nám povedlo. Bylo něco neskutečného hrát pátý zápas doma před vyprodanou Letnou. Další rok to zase došlo do pátého finále a my porazili Ostravu po neskutečném obratu. Prohrávali jsme 2:7 a vyhráli 9:8 v prodloužení, čemuž věřil málokdo. Jenže nátura týmu byla taková, že jsme si nepřipouštěli, že by něco nemohlo vyjít. O rok později už bylo první Superfinále, což bylo zase speciální. A my v O2 Areně porazili v prodloužení Vítkovice gólem Fríďi (Fridricha). Ale i tak na první místo řadím poslední titul, když jsme porazili Boleslav na nájezdy. Zároveň to byl poslední titul Tatranu, v dalších letech jsme na to jako organizace už nedokázali navázat.

Mezi třetím a čtvrtým titulem jste si na rok odskočil do Švédska.

To byl moc obohacující rok. Chtěl jsem zůstat dva roky, po sestupu s Caperiotäby jsem jednal s AIK, ale nakonec se vrátil. Od osmnácti jsem se chtěl podívat do zahraničí a Švédsko bylo nejlepší na světě. Snažil jsem se na dálku sledovat jejich ligu a po bakalářském studiu na ČZU, jsem už měl školy dost a chtěl vystoupit ze stereotypu. Byl jsem českou ligou i mezinárodními zápasy s Tatranem trošku ostřílený a věřil, že bych měl šanci se ve Švédsku prosadit. Realita byla maličko jiná, už kvůli tomu, že jsem tam odcestoval po pětitýdenní angině, kdy jsem ztratil sedm kilo a měl zánět zubů. Tréninky a zápasy se nedají s těmi v Česku srovnávat. K tomu jsem se vymluvil v angličtině, staral jsem se sám o sebe, což byla velká škola života.

Teď jste na Kladně, kde pracuje v Legu, že?

Ano. Když jsem se vrátil, vystudoval jsem inženýra-ekonomie. V Legu pracuji ve finančním oddělení. Starám se o účetnictví, analyzuji data.

A vzpomínáte, jak jste si jako kluk s tou stavebnicí hrál.

Jasně. Jako malí jsme ho s bráchou měli moc rádi. Lego jsme dostávali každý rok k Vánocům, měli spoustu krabic a modelů, takže když tu teď máme pravidelné schůzky, snažím se vždycky něco sestavit. Vyrůstal jsem na tom.

Už jsme mluvili o Tatranu, o švédském angažmá, ale proč jste se výrazně neprosadil v reprezentaci, kde jste odehrál „jen“ sedm zápasů?

Hodně jsem trpěl na výrony kotníků. Měl jsem jich osm za čtyři sezony, což mě sráželo. Není to výmluva, ale brzdilo mě to, protože nebylo jednoduché se vracet. Navíc když jsem byl pozvaný na turnaj EFT, tak jsem ve třetím zápase cítil, jak jsem unavený. A trenérům se mohlo jevit, že nemám takovou kondici. Ty kotníky mi v tom nepomáhaly.

Nyní jste jednou z nejvýraznějších tváří kladenského restartu, jaký máte z prostředí, týmu pocit?

Líbí se mi, že máme v týmu zastoupení z každé generace. Jsme tu my starší, střední generace a nebo ti nejmladší. Já měl minulý rok ve svém volnu trénovat Dominika Jandu, který byl v Black Angels. Bohužel jsem na něj neměl moc času, ale teď vidím, jak ten kluk udělal od začátku přípravy pod Honzou Pazderou velký progres. Mladí kluci najednou pochopili, že má smysl hrát za Kladno. Pokud postoupíme, tak budou dál růst. Ano, musíme načasovat formu na play off, vyvarovat se zraněním, ale ambice jít nahoru tu jsou. Já sám mám od začátku sezony z lidí, kteří jsou kolem celé organizace, strašně dobrý pocit. Jak pro klub žijí, jak se mu věnují. Tohle nadšení jsem ještě nezažil, proto jsem tak pozitivní a věřím, že se nám ten velký krok povede.