Jakube, jaká byla tvoje cesta k florbalu?

Jako kluk jsem zkoušel několik sportů. Plaval jsem, hrál hokejbal, fotbal, opravdu všechno možné. Pak jsem okusil i florbal, který mě chytil nejvíc. Zprvu jsem ho dělal i ostatními sporty, u těch byly tréninky třeba jednou týdně, takže to nebylo až tak náročné. Ale jak jsem byl ve vyšších a vyšších kategoriích, tak už to nešlo skloubit a musel jsem si vybrat jeden hlavní sport. A jelikož mě florbal bral i bavil nejvíc, začal jsem se mu věnovat na 100 procent. Bylo to přesně to, co jsem chtěl dělat.

Pomohlo ti víc sportů k všestrannosti?

Ano, hlavně plavání mi pomohlo, že jsem nebyl přetěžovaný jedním sportem. Měl jsem daleko víc různorodého pohybu, nebyl to ten jeden jednostranný.

Ale s hokejkou jsi si už dřív rozuměl, ne?

Jasně. Hrával jsem na ulici, kde jsem střílel sám na sebe. Sám si chytal, sám sobě se snažil dát gól, až jsem si u toho zničil koleno, jak jsem padal na beton (smích). Ale mám ještě mladšího bratra, takže pak jsem hrál s ním, učil ho a pinkáme si venku dodnes.

Kdy přišlo klíčové období, že jsi začal hrát za vyšší kategorie?

Vlastně hned. Už od přípravky jsem vždycky hrál za vyšší kategorii, byl v týmu s těmi o rok staršími. Posunulo mě to herně i lidsky. Hra byla rychlejší, kluci byli mentálně napřed a taky jsem díky tomu poznal víc kamarádů, než kdybych hrál pořád za stejný ročník. Třeba s Filipem Molhancem se znám už od přípravky.

Víme o tvém zranění, tak jaká byla z tvého pohledu tato sezona?

Začátek byl skvělý, když jsem se dostal do širšího reprezentačního výběru U19. Přitom jsem teď první rok v U17, takže i tady jsem kategorii přeskočil. Jako Kanonýři jsme měli první cíl, abychom od začátku sezony hráli v nejvyšší skupině juniorské ligy, což se nám nepovedlo. Pak jsem se v říjnu zranil a byl mimo až do konce ledna.

Jak těžké období to pro tebe bylo?

Táta pracuje ve zdravotnictví, takže mi na Kladně našel výborného fyzioterapeuta. Nešel jsem cestou elektroléčby, ale přes klasické posilování kotníku, aby vazy, které mi praskly, co nejlépe zrehabilitovaly a posílily. Zároveň jsem pracoval na zbytku těla, takže jsem se snažil posílit především střed. Dělal jsem všechno možné, abych se nevrátil v nejhorší formě. I tak kotník otékal, bolel, takže to zpočátku po fyzické stránce nebylo nic moc.

Kdy se to zlepšilo?

Později, postupem času. Na konci sezony jsme hlavně v juniorské lize předvedli, že i když hrajeme především s ročníky 2003 a 2004, tak jsme v osmifinále dokázali jasně přehrávat Chodov a vyřadili ho. I v dorostu jsme mohli dojít hodně daleko, ale situace ohledně koronaviru nám to neumožnila.

Ty jsi přišel i o výhru na regionálních dorosteneckých výběrech v Ostravě. Ovšem navzdory zranění si s týmem odjel a fandil mu ze střídačky.

Jsme dobrá parta, s půlkou týmu se známe od přípravky, elévů. Kluky z Mladé Boleslavi zase znám od mladších žáků. Takže jsem tam jel jako „kustod“ a jako podpora na střídačce. Samozřejmě mě mrzelo, že jsem nemohl hrát, zvlášť když jsme zvítězili. Chybí mi zlatá medaile.

Byl jsi na střídačce nervózní?

Nebyl. Nepatřili jsme sice k favoritům, neměli jsme na soupisce taková jména. Ale rozhodovala parta, to, jak se tým stmelil a jak profesionálně jsme se chovali. Chodili jsme brzy spát, necpali se v „mekáči“, dělali jsme vše, abychom turnaj vyhráli. Za úspěchem stála týmová práce, proto jsme soupeře jasně přehrávali na hřišti a i na lavičce to víc žilo.

Už na začátku sezony jsi okusil trénink s A-týmem. Jaké to bylo a je?

Obrovský skok, protože mužský florbal je určitě rychlejší a chlapi jsou daleko silnější, takže mě to po herní stránce hodně posunulo. Díky Honzovi Pazderovi mě to také posunulo po taktické stránce, protože on úplně změnil herní systém celého Kladna. A taky je tu určitě posun po mentální stránce, protože chlapi jsou samozřejmě lidsky vyspělejší než my patnáctiletí dorostenci. Musím ale říct, že nás skvěle vzali do týmu. On si z nás sice Dušan Přívara dělá „prdelky“, ale cítíme se být pevnou součástí mužstva. A i když před sezonou odešla spousta hráčů, tým se proměnil, tak má áčko dobrou partu.

Navíc v něm dorostenců přibývá.

Ano, jsem rád, že se tam objevili další kluci, kteří dostanou příležitost trénovat s áčkem. Myslím, že u Domína (Prudila) a Huga (Hübnera) je hodně vidět, že se tím tréninkem zlepšují. A budu moc rád, když tam bude ještě víc dorostenců.