Dominiku, jak jsi s florbalem začal?

Nejdřív jsem dělal fotbal, ale zhruba v devíti letech jsem zkusil florbal. Částečně mě k tomu dokopali kamarádi, taky trochu táta a mně se florbal okamžitě zalíbil a chytl mě. Hned jsme totiž jezdili na turnaje, celkem jsme vyhrávali, což asi přispělo k tomu, že jsem u něj zůstal. A postupem času jsem výkonnostně rostl.

Fotbal ještě hraješ?

Ne, skončil jsem s ním hned, co jsem začal s florbalem, takže už ani neumím kopat (smích). Florbal si mě získal, v porovnání s fotbalem to u Kanonýrů bylo hodně odlišné. Lépe zorganizované, daleko větší zábava. Fakt super, což jsem ani nečekal. A dodnes mě florbal strašně moc baví.

Často se říká, že florbal děti nadchne tím, že brzy bez složitého učení mohou jet na turnaj.

Tak já jsem úplně nepřišel s tím, že bych ho hrál poprvé. Bydlím na sídlišti, takže jsme ho s klukama chodili pinkat na beton. Ten sport jsem znal, jen mě nikdy nenapadlo hrát ho závodně. A už vůbec, že bych to dělal pořádně. A najednou jsem byl v klubu a začalo mi to jít.

Až jsi od mladších žáků hrával za vyšší kategorie, že?

Ano. Stalo se na to soustředění starších žáků, kam mě trenéři vzali společně s dalšími kluky z mladších žáků. Tam mě to nakoplo, ve starších žácích jsem se docela držel, a tak jsem trénoval o kategorii výš. Zápasy jsem hrál za obě kategorie, což vydrželo dodnes. Jsem dorostenec a hraji za juniory. A navíc mám teď ještě možnost trénovat s áčkem.

Jaký je tvůj největší florbalový zážitek?

Kdybych měl vybrat jeden, tak se ve mně hodně pere, jestli to byly lednové výběry dorostenců v Ostravě, nebo jestli to byla loňská Olympiáda dětí a mládeže v Liberci. Tam jsem byl jako starší žák, sice jsme získali „jen“ bronz, ale ta akce není jen o florbalu. Navíc jsme s kluky z Mladé Boleslavi, se kterými často tvoříme výběry Středočeského kraje, super parta. Oni jsou na tom podobně jako my, taky hrávají o kategorii výš. O to víc mě mrzí, že jsme kvůli koronaviru přišli o čtvrtfinále juniorky, které jsme proti nim měli hrát. Mohly to být pěkné zápasy.

Vím, že dětská olympiáda se snaží navodit atmosféru té skutečné. Bylo to tak?

Ano. Bydleli jsme na vysokoškolských kolejích. V každé z těch velkých budov byly jiné sporty, takže jsme poznávali nové lidi, naše vrstevníky. Semifinále i zápas o třetí místo jsme hráli v nádherné aréně, finále šlo dokonce živě na ČT Sport. Vidíte kolem sebe kamery a člověk podvědomě vnímá, že fakt něčeho dosáhl, že je to pro nás mladé úspěch.

O vítězství na dorosteneckých výběrech v Ostravě zase trenéři říkali, že vás neskutečně psychicky nakoplo pro druhou část sezony. Vnímal jsi to taky tak?

Jednoznačně. Když jsme finále vyhráli 7:1 a celým turnajem procházeli výhrami o tři čtyři góly, tak nám to dodalo zdravé sebevědomí. A přenesli jsme si to do klubu v plné palbě. I trenéři to tak vnímali. Zvlášť závěr sezony byl skvělý, škoda že to skončilo neskončením. O to víc jsem zvědavý a těším se na příští rok. Myslím, že v juniorech máme docela šanci něco dokázat.

Navíc se budeš připravovat s A-týmem. Co to pro tebe znamená?

Obrovská radost. Už v druhé polovině sezony, kdy se áčko připravovalo na play off, tak si trenér Jan Pazdera občas vybíral ve spolupráci s naším trenérem Honzou Bukem nějaké hráče. Já jsem chodil pravidelně s Hugem (Hübnerem) a Bohoušem (Jakubem Bohuslávkem). A na příští sezonu mi kouč Pazdera nabídl, abych s nimi naplno trénoval jako jeden z členů. To pro mě byl super pocit. Dostal jsem zpětnou vazbu, že ty dva měsíce, co už jsem chodil, měly smysl.

Asi je to pro tebe hodně jiný level?

Jednoznačně. Přístup a snaha áčka je oproti dorostu obrovský skok. Jak se trénuje, je úplně jiné. Nejde to popsat. Až ten, kdo to zažije, pochopí. A to pořád mluvíme o tom, že já tam jen trénuji.

Neštve tě, že se nemůže kvůli věku porvat o flek či aspoň o nějaký zápas v áčku?

To nehraje roli. Vždyť já jsem dorostenec a byl jsem rád, že jsem mohl hrát za juniory. A najednou trénuji s áčkem. Navíc už za rok bych klidně hrát mohl. Jen musím pořádně makat.