Kdy Jan Pazdera objevil florbal?

V osmé třídě na základní škole v Opavě při hodinách tělesné výchovy. Pak jsme se přestěhovali do Ostravy a já přišel do školy s vysokým sebevědomím, jak skvělý jsem florbalista. Byl jsem rychle uveden do reality a pochopil, že ten sport je už na jiné úrovni, než jak jsme ho „mydlili“ v Opavě. Zároveň jsem si ten sport okamžitě zamiloval.

A kdy se z Jana Pazdery stal trenér?

Velmi brzy. Hrál jsem jen na nižší úrovni, protože jsem závodně začal v sedmnácti letech, což bylo pozdě. Ale záhy jsem dostal od šéfa olomouckého florbalu Karla Stehlíka velký podnět, abych se stal trenérem. Potřeboval člověka, který by kompletně zaštítil mládež v Olomouci a já jsem se k tomu v osmnácti letech přihlásil. Postupně moje role rostla, protože jsem měl štěstí, že správní lidé dokázali ocenit mé zapálení a pracovitost. Karel Stehlík tehdy udělal maximum, abych florbal mohl dělat naplno. Byl jsem prodejce florbalového vybavení, dělal na pile v Uničově, ale bylo to nastavené tak, abych se maximálně věnoval roli trenéra dětí. Také bylo klíčové, že už v devatenácti letech jsem vedl dospělé hráče. Bylo však dost složité říkat třicetiletým lidem, jak tento sport mají dělat.

Proč? Nebrali vás?

Začínal jsem jako asistent a snažil jsem na to jít přes kamarádský vztah. Ale na rovinu řeknu, že mi to ztěžovalo, že jsem u kluků neměl respekt coby hráč. Když ovšem postupem času viděli, že kvalita tréninků šla nahoru a že i v zápase jsem jim schopen pomoct, aby hráli lépe, respekt jsem si vydobyl.

Je pro trenéra nepostradatelná úspěšná hráčská kariéra? Třeba v hokeji se toto „dilema“ často řeší.

Trenéra definuje to, jaký byl hráč. A já jako hráč jsem na tom nebyl dobře fyzicky, proto jsem musel být vychytralý, což mi pomohlo, že hru jako trenér vnímám trošku jinak a trošku ve větším detailu. A jestli mě to limitovalo? Do 25 let, než jsem se dostal na nějakou úroveň, jsem to slýchal často. Jenže já na začátku neměl ambice, že bych trénoval superligový tým a že bych s ním mohl vyhrát titul. Pak jsem dostal nabídku z Prahy, abych tu trénoval 1. ligu juniorů ve Future. Byl to velký risk, nechal jsem všeho a bez zázemí jsem se vydal za svým snem. To řemeslo jsem se učil. Učím se ho i teď, ale na začátku bylo těch chyb hodně.

S Future jste okusil i nejvyšší mužskou soutěž, pak do ni postoupil i s Vinohrady.

Byl jsem ve Vinohradech dva roky a oba byly extrémně úspěšné, protože se mi podařilo dostat tým na totální hranu výkonnosti. A je pro mě hodně příjemné, že jsme nakoukli mezi smetánku a že jsem se podílel na tom, že Vinohrady jsou dnes pravidelným účastníkem superligy. Nejvíc překvapivé a zajímavé ocenění pro mě ale byla nabídka z Boleslavi...

...abyste šel koučovat ambicizoní tým. Nezatočila se vám hlava?

Díky tomu, že ta kariéra byla postupná, šel jsem krůček po krůčku, tak jsem to vnímal přirozeně. Ale občas zavzpomínáme s bráchou na začátky, když nám bylo osmnáct a trenéři a hráči z reprezentace a superligy, pro nás byli totální hvězdy. A teď jsme toho součástí.

Pletli si vás?

Jasně, lidi si nás pletli. Jediní, kdo si nás neplete, jsou rozhodčí. Protože Michal s nimi nemluví, zatímco já až moc. S bráchou máme super vztah, i když jsme proti sobě stáli jako trenéři na lavičce, tak to vždy bylo v pohodovém duchu. Pro mě to tedy vždy vyznělo lépe, takže to bylo asi snazší (smích). Ale vždycky mi přišlo, že to prožívali víc lidí kolem nás než my.

Řešíte florbal, když se sejdete na nedělním rodinném obědě?

Řešíme. Bráchova manželka Pavlína a celá její rodina se totiž do florbalu zbláznily, zamilovaly si ho. Takže když se čtyřikrát do roka všichni potkáme, florbal je téma. S bráchou ho ovšem řešíme pořád, pravidelně si voláme. Žijeme tím oba dva.

Jaký by byl trenérský tandem Pazdera+Pazdera?

Strašně zajímavý, protože jsme oba dva dost odlišní. Ale spojuje nás profesionalita, takže kdybychom si definovali, kdo je v jaké oblasti lídr, mohlo by to fungovat. Ta myšlenka už mě napadla, jenže je nereálná, protože Michal nevnímá florbal jako já. Pro mě je to život, moje náplň. Brácha má na prvním místě rodinu, pak profesi a florbal je jen koníček.

Přesuňme se do Boleslavi. Hrajete v dubnu 2018 superfinále, je prodloužení a proti Vítkovicím je to kdo s koho. A buch – Milan Tomášík dá vítězný gól a váš tým získá titul.

Ten zápas byl neskutečný. My se minutu a půl před koncem dostali do vedení o dva góly, ale Vítkovice stejně vyrovnaly. Byly to obrovské emoce. Jen jsem se snažil vymyslet, jak tým povzbudit, abychom nebyli úplně dole. Strašně těžké byly první dvě minuty prodloužení, ale pak byli kluci čím dál víc sebevědomější. Nakonec dal Milan gól po neskutečné přihrávce Petra Novotného.

Co vám projelo hlavou?

Jako úplně první věc?

Ano!

Že nemohu fandit jako obvykle, protože jsem měl u sebe vysílačku a bál jsem se, abych ji nerozbil. Odložil jsem ji a pak si zařval. A pamatuji si na neskutečnou radost lidí okolo mě, protože za tím vítězstvím stály příběhy obrovské pracovitosti mnoha lidí. A pro mě bylo fantastické vidět, jak se radují!

Máte rád příběhy, které se za velkými výhrami skrývají? Že rozhodující gól dá v Ostravě zdejší rodák Milan Tomašík, navíc když v hledišti sedí jeho rodina, kterou zasáhla tragédie (Tomašíkovi při autonehodě zemřel strýc, když jel za ním na zápas do Švédska). A že mu přihraje Petr Novotný, ikona Mladé Boleslavi.

Vždycky věřím - možná jsem až moc pověrčivý - na nějakou spravedlnost. Takže jdu tomu naproti, aby ti správní lidi v ten moment na hřišti byli. I když rozhoduje individuální hráčská kvalita, tak věřím, že tohle tomu může pomoct.

Kdo je vaším trenérským vzorem?

Pep Guardiola (fotbalový trenér Manchesteru City) a ještě se mi líbí práce Jürgena Kloppa (trenér Liverpoolu). Ty sleduji. Ve florbale se pravidelně potkávám s českými trenéry a jsem rád, že se v poslední době začíná přehnaná rivalita otupovat, jsme schopni si poskytnout know-how. To prospívá všem. V českém prostředí pak ještě čerpám od fotbalového kouče Davida Vavrušky a Petra Tremla z basketbalu. Ty moc rád potkávám, protože dokáží vidět svůj sport v přesahu.

Rozhovor vedl Robert Sára, MF DNES