Byla to spíš shoda náhod. Dušan Přívara, jedna z kanonýrských legend, se zrovna chystal na svou rozlučku se svobodou. Po boku měl Jonáše Křepelku, dřívějšího kondičního trenéra kladenských florbalistů, který se mu zmínil o své švagrové, jisté Gabriela Pecákové, jež je prý skvělou sportovní terapeutkou. „A tak mi hned Albín zavolal, jestli bych si nechtěla dát sraz s Honzou Pazderou a domluvit se na spolupráci,“ líčí dnes Pecáková.

A evidentně ta schůzka vyšla.
Ano, klaplo to. Ta schůzka byla poměrně dlouhá a já vůbec nevěděla, co mám očekávat. Nicméně s panem Pazderou jsme konverzaci rozjeli i do jiných oblastí, bavili jsme se o józe, alternativní medicíně. Což jsou věci, které mě hodně zajímají. Vysvětloval mi, jak fungují mládežnické kategorie, jak celá organizace Kanonýrů. A musím říct, že mě neskutečně překvapila profesionalita, která tu je. Řekli jsme si tedy, jakým způsobem se naše cesty prolínají, co jsem schopná dělat, a plácli jsme si. Pro mně to byla nová příležitost, která se mi líbila, takže jsem ji chytla za pačesy. A jsem za tu možnost a důvěru, kterou mi lidé u Kanonýrů dali, moc šťastná.

Co ty a sport?
Sportuji odmalička, protože celá naše rodina je sportovně založená. Deset let jsem závodně lyžovala, jsem z Litvínova, takže hory máme kousek. K tomu jsem hrála tenis, dělala i atletiku. Sport mě bavil a dlouhou dobu jsem rovněž žila po boku vrcholového sportovce. Můj život byl jiný, ale pak se naše cesty rozešly a zčistajasna přiletěla nabídka od Kanonýrů. Neváhala jsem, protože podobná práce byl můj sen. Studuji sportovní školu, a tak mě baví získávat zkušenosti z oboru přímo v praxi.

Takže vedle Michala Skuhrovce další Kanonýr z Litvínova.
Ano, jeho taťka mě dokonce učil na základce tělocvik, takže jsme se znali. Chodila jsem do hokejové třídy, kde bylo 20 kluků a jen tři holky.

Asi dobrá příprava na to, že teď jsi sama žena v ryze mužském kolektivu, že?
Je to tak. Ale mě to přijde super, protože jsem si odmala spíš rozuměla s kluky. Beru to profesionálně, jsem tu přes zdravotní složku, chci klukům pomáhat a vytvořit jim i s dalšími lidmi z realizačního týmu nejlepší podmínky, aby byl jejich výkon takový, jaký by měl být. Kluci jsou moc fajn a snad mě přijali. Srandičky samozřejmě v kabině jsou, občas mě popíchnou, ale já se jim to snažím vracet zpátky. Ale popravdě jsem čekala, že to bude horší a ostřejší (úsměv).

Florbalem si před angažmá u Kanonýrů byla nepolíbená?
Musím se pochlubit, že na základce jsme ho hodně hrály a dokonce jsme vyhrály i krajskou školní ligu. Takže sport jsem znala, věděla jsem, jak vzrůstá. Ale že bych se orientovala v pravidlech? Do teď jsem v nich nepolíbená. Zase se ale florbal hodně podobá hokeji, ve kterém se celkem orientuji.

Říkala si, že studuješ. Jakou školu?
Studuji na Palestře v Praze. Mám tu za sebou vyšší odbornou školu v oboru wellness, kterou jsem dokončila letos v květnu a teď si dodělávám třetí ročník bakalářského studia v oboru sportovní a kondiční specialista. Je to obor, ve kterém máme hodně fyzioterapie, fyziologie, obecně medicínských předmětů i zdravotní výchovu. Učí nás skvělí kantoři a dostávám se pod ruce skutečným kapacitám a znalcům. K tomu mě hodně baví i alternativní medicína, sama se v této oblasti vzdělávám. Takže kromě kurzu sportovních masáží, mám i kurzy kineziologických tejpů, baňkování. Tyto zkušenosti využívám při práci a snažím se tak pomáhat klukům.

Už si měla podobnou praxi dřív?
Ve sportu ne. Ale sestra měla na Kladně kosmetický salon a masáže, kde jsem jí vypomáhala, takže ke mně chodili i sportovci. Častokrát jsem právě používala tejpování a baňkování. Ve škole jsme byli na praxi na měsíc v lázních, což byla taky výtečná zkušenost.

Jak berou kluci alternativní možnosti jako třeba baňkování?
Příjemně mě překvapilo, že i když florbal není pro kluky zaměstnání, tak k němu přistupují jako skuteční profesionálové. Mentalita v týmu je tak nastavená a myslím, že je to dané i vedením, že hráči přípravu berou opravdu zodpovědně. To se mi líbí a byl to i rozhodující důvod, proč jsem práci vzala. Kluci jsou ke všemu otevření. Samozřejmě na začátku se koukali zvláštně: Jako jóga? Teď už ale slýchám: Nevěřili jsme tomu, ale fakt to pomáhá. Vyhovuje jim to, uvolnila se jim spodní záda, třísla. Kluci mi věří a zatím je to ku prospěchu. A ono baňkování? Setkávám se s tím, že to lidé neznají, ale pak to vyzkouší a zalíbí se jim to. Někteří ho následně vyžadují, chtějí na záda baňky a je to pro mě skoro denní chleba. A postupně to zkoušejí další hráči.

Asi úzce spolupracuješ s Honzou Pechrem, který má na starosti kondiční přípravu.
Ano a je to super spolupráce. Honza řeší fyzickou stránkou, já tu kompenzační. Společně se doplňujeme. Tvoříme vzájemně plány, takže vím, kdy a co kluci půjdou posilovat, abych jim pak mohla naordinovat kompenzaci. Spolupracuje po zápasech i na protažení.

Jaké části těla florbal nejvíce „bolí“?
Florbal je sport, kde je zátěž kladena na jednu stranu, a tak mohou vznikat disbalance. Často jsou zatuhlá bederní záda, bolí kříž a tam si právě musíme pomáhat kompenzačními cviky. Hodně záleží i na tom, jaké pohyby mají kluci zažité z dřívějška. Někdo má problémy s koleny, kotníky, což je následek rychlých florbalových startů a brzd. Často jsou zkrácené hamstringy a třísla.

I proto je asi důležité zařadit kompenzační cviky už u těch nejmladších, že?
Ano. Proto jsme se šéftrenéry spustili projekt #trenujchytre, ve kterém jsem vytvořila kompenzační cvičení pro všechny kategorie. Během covidové pauzy ho měli všichni Kanonýři dvakrát týdně. Jednou za dva týdny jsem pak měla s přípravkou on-line trénink. A teď jsem se šéftrenéry domluvená, že budu k nim chodit na tréninkové konzultace a budu s dětmi cvičit. To jsme chtěli už od té první schůzky, protože v některých sportech dají k dětem lidi, kteří jenom lehce něco vystudovali či dokonce vůbec nic. Přitom právě u dětí by měli být největší profesionálové a lidé, kteří vědí, co dělají. Tady se zažívají pohyby, nové vjemy a informace, jak vše dělat správně. Když dostanete špatný základ na začátku, je těžké to později předělávat.

Co je vlastně tvým pracovním snem?
Vždycky mě bavilo pracovat s lidmi a pomáhat jim. Chtěla bych vybudovat kliniku zdravého pohybu, ve které bych se zároveň zaměřila na vývoj dítěte. I proto jsem moc ráda, že jsem u Kanonýrů dostala možnost se realizovat v mládežnických kategoriích. A klinika by měla být zaměřená na sportovce i na malé děti a jejich vývoj či kompenzaci.